AŇA GEISLEROVÁ (Anna – Romanova žena)

Jedna z nejobsazovanějších českých hereček. Přírodní talent, který se objeví jednou za spoustu let. Navíc s osobitým chováním, stylem, krásnou fotogenickou tváří, obrovským sex-appealem a zahraničními úspěchy, tedy i šancí stát se mezinárodní hvězdou.

Narodila se 17. dubna 1976 v Praze. Její tatínek je japanolog, maminka výtvarnice. Má dvě sestry: starší Lenka pokračuje ve stopách své matky a Ester je filmovou herečkou a modelkou. Anna nedokončila studium na konzervatoři a od čtrnácti let pracovala jako modelka v italském Milánu.
Před kamerou debutovala v roce 1990 v Trojanově snímku PĚJME PÍSEŇ DOHOLA. První velká role přišla rok nato ve filmu Filipa Renče REQUIEM PRO PANENKU.

Je držitelkou 4 Českých lvů za filmy NÁVRAT IDIOTA (režie Saša Gedeon, 1999), ŽELARY (režie Ondřej Trojan, 2003), ŠTĚSTÍ (režie Bohdan Sláma, 2005) a KRÁSKA V NESNÁZÍCH (režie Jan Hřebejk, 2006). Za hlavní roli Hanule ve filmu Želary získala také ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Bangkoku. V roce 2005 získala Stříbrnou mušli, hlavní hereckou cenu v San Sebastianu, za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Štěstí.

Z další téměř dvacítky filmů jmenujme: JÍZDA (režie Jan Svěrák, 1994), VÁLKA BAREV (režie Filip Renč, 1995), VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH (režie Petr Koliha, 1996), KUŘE MELANCHOLIK (režie Jaroslav Brabec, 1999) nebo KYTICE (režie F. A. Brabec, 2000). Z posledních filmů to jsou SKLAPNI A ZASTŘEL MĚ (režisér Steen Agro, 2005), ŠÍLENÍ (režie Jan Švankmajer, 2005), SMUTEK PANÍ ŠNAJDROVÉ (režie Piro Milkani, 2007). Natáčela i s americkou, italskou či německou produkcí.

Aňa jde vdaná za divadelního režiséra Zdeňka Janáčka. Mají spolu syna Bruna a dceru Stellu.

ROZHOVOR

Na jakou postavu se ve vašem podání mohou diváci těšit?
Hraji Annu, manželku Romana, kterého ztělesňuje Roman Luknár. Anna je, řekla bych, v pozitivním slova smyslu pokorná, ale má své limity. V jistém směru dokáže velmi racionálně uvažovat. Co si vysnila, to se jí nepovedlo: toužila po dítěti. Když se to nepodařilo, soustředila se na péči o manžela a zcela se mu podřídila. Možná kdyby se na svého muže zavčas vybodla, dopadlo by to lépe…

Je film nejen o lásce a zklamání, ale i o naději?
Film je o vztazích mezi lidmi, mezi partnery i přáteli. A ve vztazích je všechno to ostatní, láska, deziluze a zklamání, emoce i něco komického… Všechno tam patří, těžko lze ze života něco vyjmout.

Jste jako herečka schopna velkých proměn. V Medvídkovi jste se skvěle zhostila i zcela odlišné role, než v jakých jsme vás dosud viděli. Pro diváky to bude překvapení. Vaše Anna je tady pečlivka, tichá a řádná manželka, která sama sebe potlačuje… Bylo to obtížné?
Mě to moc bavilo. Navíc mám pocit, jak se u mě mění náhled na život, že jsem do určité doby potřebovala, aby všechno vycházelo ze mě, abych se s postavou identifikovala. Takže mě vždycky oslovovaly ty role, které nějak rezonovaly s mým životem – neříkám, že ho opisovaly, protože to by bylo hrozné. Teď už se ale zbavuji potřeby investovat do role sama sebe. Dokážu si teď s rolí víc hrát – tak trochu jako se stavebním materiálem. Můžu ji stavět z jiných detailů, z cizích životů – proto mě ta postava moc bavila, líbilo se mi na ní, že je taková pozitivní.

Ženy jsou ve filmu schopny se domluvit a dát dohromady, i kdyby třeba byly sokyně. Co si o tom myslíte?
Nedávno jsme měly na to téma debatu s mojí maminku. Maminka tvrdila, že je žena vlastně primitivní, když není schopna přijmout sokyni. A mně zase připadá, že je vlastně přirozené, chová-li se člověk instinktivně. V podstatě ti ostatní – samci a samičky – ohrožují jeho vztah. Ale protože se učíme být slušní a tolerantní, umíme to nakonec překousnout. Přirozené však je sokyně nebo soky od sebe odhánět, člověk je nechce ve svém životě mít. Řekla bych – netolerovat. Netolerovat ani nevěru. Tak jsme to s maminkou nechaly jako remízu. Každý k tomu má jiný přístup, podle vlastního založení. Která cesta je správná, to nevím. Jen sama moc neuznávám odpouštění sokyni, přestože v životě se to objeví. Ve filmu je také vidět, že se názor na věci, které si člověk odžije, mění s věkem a dospěje do věku, kdy určité věci nemůže skousnout.

Proč by neměl být smířlivý…?
Protože vytvoří svoji rodinu, postaví si svoje hodnoty, které musí obhajovat už kvůli svým dětem, a proto nemůže tyhle věci přecházet. Dokud je člověk nezodpovědný, sám za sebe, tak je to celkem jedno, to se s tím musí vyrovnat jenom sám, ale pak už v tom sám není. Proto nastávají chvíle, kdy se začínají jakoby čistit vztahy. Člověk už najednou nemůže být s někým, o kom ví, že podvádí svoji ženu. Jak se s tím mám vyrovnat, když vím, že kamarád je nevěrný manželce a já mám ráda jak jeho, tak jeho ženu! Myslím, že je to otázka věku, kdy dospějeme k ostřejšímu a jednoznačnému rozhodnutí.

Z filmu je patrné, že na problémy reagují muži i ženy jinak…
Snad je před ženami lepší budoucnost, protože nejsou moc dlouho na velící straně. Sto let se dostávají nahoru, před stovkou let ještě nemohly volit. Tak teď se třeba ukáže, jak to může vypadat, když něco vedou ženské. Je kolem toho víc otázek – zda jsou ženy schopné, zda jsou silnější. Ženy by měly o své moci mlčet – a v tom je asi jejich největší síla.

Už jste podruhé hrála v Hřebejkových filmech partnerku Romana Luknára. Jak to funguje?
Funguje to výtečně, i když teď jsme byli dost jiný pár než v Krásce. Roman je takový Románek. Jak ho vidím, už se musím smát. S ním se úžasně pracuje, musím ho i chválit – všeho je schopný.

Máte za sebou spolupráci snad se všemi českými věhlasnými režiséry. Jaký způsob režijního vedení je typický pro Jana Hřebejka?
Každý režisér je úplně jiný. A natáčení Medvídka pro mne bylo ještě lepší než natáčení Krásky v nesnázích, protože už jsem věděla, jak Honza postupuje a čím vším se zabývá. Že je to společné hledání, jsou to detaily, drobnosti, pohrávání si. Byli jsme na sebe pracovně silně napojeni.

V čem se to konkrétně projevilo?
Když jsme točili jednu scénu, zpívala jsem si melodii od Čajkovského. Neposlouchám úplně často klasickou hudbu, ale někdy mi to proběhne hlavou. Honzu to hned zaujalo. Byl si jistý, že v bytě, kde jsme točili, určitě CD s tou skladbou bude. A taky bylo. Pak jsme si ho k té scéně pouštěli, už proto, že na mě účinkovalo tak, že jsem hned brečela. Pak jsme si jen tak nezávazně říkali, že by se taková klasika k obdobným scénám mohla pouštět - a přesně ta skladba tam nakonec zůstala! Zdá se mi ideální, když se takhle s porozuměním vnímají dva lidi, herec a režisér, a dokáží reagovat na popudy, které přiletí a ani se neví odkud. Je moc prima, že je Jan Hřebejk trochu hračička (a to nemyslím nijak záporně) a když se objeví něco náhodného a má to pro celek smysl, že to nechá i v hotovém díle.

<<< ZPĚT na filmografii