JAN HŘEBEJK, filmový a divadelní režisér, scenárista

Jan Hřebejk (*1967) vystudoval společně se svým filmovým souputníkem, scenáristou Petrem Jarchovským, Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze a v letech 1987-1991 katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU.

Během studia Jan Hřebejk režíroval a ve své vlastní produkci natočil dva krátkometrážní filmy – CO VŠECHNO CHCETE VĚDĚT O SEXU A BOJÍTE SE TO PROŽÍT (1988) a L.P. 1948 (1989) podle scénářů svého spolužáka Petra Zelenky. Profesionálním režijním debutem byl krátkometrážní hraný film pro Českou televizi NEDĚLEJTE NIC, POKUD K TOMU NEMÁTE VÁŽNÝ DŮVOD (1991). Filmy si získaly pozornost diváků a kritiky i četná ocenění na studentských filmových festivalech.
Spolu s Petrem Jarchovským napsal ještě během studií na FAMU scénář ke generační filmové komedii z prostředí letního pionýrského tábora PĚJME PÍSEŇ DOHOLA. Podle tohoto scénáře natočili v roce 1990 celovečerní film debutující režisér (a nynější producent) Ondřej Trojan a rovněž debutující kameraman Asen Šopov. Ve filmu se v dětské roli poprvé objevila dnešní hvězda českého filmu Aňa Geislerová a také Jan Semotán (Kšanda z Šakalích let).

V roce 1992 natočil Jan Hřebejk podle vlastní diplomové adaptace románu Egona Hostovského televizní inscenaci pro Českou televizi DOBROČINNÝ VEČÍREK s Jiřím Kodetem, Ivanou Chýlkovou a Bohumilem Kleplem v hlavních rolích.

Autorský filmový muzikál ŠAKALÍ LÉTA, retrokomedie z konce padesátých let o nástupu rock´n´rollové vlny v Čechách, měl premiéru v roce 1993. Podle povídek spisovatele Petra Šabacha napsal scénář Petr Jarchovský, původní hudbu a texty skladatel a zpěvák Ivan Hlas, film režíroval jako svůj celovečerní debut Jan Hřebejk a za kamerou stál renomovaný kameraman Jan Malíř. Film měl velmi dobrou návštěvnost a získal mnohá prestižní ocenění - mezi jinými i Českého lva za nejlepší film roku 1993, nejlepší režii, nejlepší mužský herecký výkon pro Josefa Abrháma a za nejlepší původní filmovou hudbu pro Ivana Hlase.

Spolu s Janem Malířem Jan Hřebejk v roce 1996 realizoval televizní seriál pro děti KDE PADAJÍ HVĚZDY, který se prodal do mnoha zemí Evropy.

Dalším úspěchem autorské dvojice Hřebejk - Jarchovský byla netradičně pojatá trojice autorských povídek pro televizní cyklus BAKALÁŘI, která získala prestižní ocenění Filmového a televizního svazu a Literárního fondu za přínos televizní hrané tvorbě za rok 1997.

Autorský tandem Hřebejk-Jarchovský spojil koncem devadesátých let svůj tvůrčí potenciál s filmovou společností Total HelpArt T.H.A. producenta a režiséra Ondřeje Trojana. Pod tímto produkčně-investorským zázemím následně realizoval Jan Hřebejk podle scénářů Petra Jarchovského svoje dosud nejúspěšnější celovečerní filmy.

V roce 1999 domácí divácký megahit PELÍŠKY a následně o rok později film MUSÍME SI POMÁHAT, jehož mimořádné kvality dotvrzuje i nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, pět Českých lvů, řada ocenění na mezinárodních filmových festivalech a uvedení v kinech prakticky po celém světě. V roce 2003 měl premiéru další divácky mimořádně úspěšný titul PUPENDO. Stejně tak o rok mladší tragikomedie HOREM PÁDEM patřila k nejúspěšnějším filmům: získala čtyři České lvy, včetně toho nejprestižnějšího za nejlepší film a za režii, scénář a ženský herecký výkon v hlavní roli (Emília Vášáryová).

Snímek KRÁSKA V NESNÁZÍCH (2006) vynesl nejen Českého lva pro Aňu Geislerovou, Janu Brejchovou a Jiřího Schmitzera, ale byl oceněn i v zahraničí – získal cenu za Nejlepší celovečerní film v americkém Denveru a vzápětí byl vyhlášen Nejlepším zahraničním filmem na mezinárodním filmovém festivalu v kalifornské Santa Barbaře. V letošním roce začne Jan Hřebejk natáčet další celovečerní film podle scénáře Petra Jarchovského, na motivy Petra Šabacha a v produkci Ondřeje Trojana –  U MĚ DOBRÝ.
V období mezi natáčením celovečerních filmů Jan Hřebejk režíruje množství drobnějších prací v oblasti hudebních klipů, reklam či dokumentárních filmů (např. portréty Dominika Haška či Vladimíra Mišíka pro společnost Febio).

V roce 1997 debutoval Jan Hřebejk jako divadelní režisér NEBEZPEČNÝMI VZTAHY Christophera Hamptona s Vilmou Cibulkovou, Alešem Procházkou a Zitou Kabátovou v hlavních rolích v pražském divadle Pod Palmovkou.

V březnu 2000 se v témže divadle uskutečnila další premiéra hry pod jeho režijním vedením – divadelní zpracování známého filmu Woodyho Allena VÝSTŘELY NA BROADWAYI. V roce 2002, opět v divadle Pod Palmovkou, režíroval Jan Hřebejk AMADEA v hlavní roli s Jiřím Bartoškou. S Jaroslavem Duškem a Natašou Burger, kteří hráli v Horem Pádem, se Hřebejk sešel i při realizaci komorního dramatu pro dva herce MANŽELSKÉ VRAŽDĚNÍ, které podle předlohy francouzského dramatika Eric-Emmanuela Schmidta zinscenoval pro Divadlo Na Jezerce. Ke hře NA DOTEK přizval další herce, se kterými se mu dobře pracovalo už ve filmu Horem Pádem: Jiřího Macháčka, Kristýnu Lišku Bokovou a Marka Daniela. Letos uvedl na Jezerce hru Yasminy Rezy KUMŠT.

ROZHOVOR

Odhalíte nám, proč se váš nejnovější film jmenuje Medvídek?
Medvídek – to může být roztomilá plyšová hračka, ale medvídek umí být taky divokou šelmou. Chtěl jsem, aby film v sobě měl všechny polohy, aby se pohyboval po linii od laskavosti k dravosti, aby byl nabitý emocemi i humorem. Abychom dokázali jak potěšit, tak vzrušit.
Jsou takové základní věci, jimiž lze publikum strhnout: Buď ho lze oslnit výpravnou podívanou, nebo mu odhalit, co nevěděli, nebo je pobavit tím, že jim předvedete něco, co důvěrně znají. Proč se divákům tak líbily Pelíšky? Jsou tam totiž v poutavé formě zahalené příběhy, které nemusí být zábavné, když je člověk prožívá. Ale když se o nich vypráví nebo se na ně vzpomíná či dívá zvenčí, pak jsou nesmírně humorné. To je princip, o jaký nám jde.

Jak byste svou komedii charakterizoval?
Je o různých podobách lásky. Tři partnerské dvojice, ztvárněné Jiřím Macháčkem s Táňou Vilhelmovou, Romanem Luknárem s Aňou Geislerovou a Ivanem Trojanem s Natašou Burger, prožívají odlišný typ vztahu. Dá se říct, že film může být přínosný pro šestnáctileté, protože uvidí celkem spolehlivě, co je čeká. Můžou se bavit tím, že to ještě není na spadnutí!
Hlavními hrdiny jsou tři kamarádi z gymplu (a jejich manželky), a už tím jsme se snažili evokovat prvek klukovského přátelství, ať už v přátelském mejdanu, nebo v hádkách – vzdálenost od klukovských let je skutečně relativní. Třicátníci zase uvidí, jakým způsobem žijí, takže si můžou s hrdiny poplakat, a pokud takovým způsobem nežijí, taky se pobaví. Pro starší generaci to zase může být příjemná vzpomínka, protože už to mají za sebou.

Jako filmová dvojice zosobněná Věrou Křesadlovou a Jiřím Menzelem?
S paní Křesadlovou jsem se seznámil, když jsme natáčeli australskou část Horem Pádem. Jiřího Menzela obdivuji, je to jeden z mých režisérských vzorů. Obdivuji i jeho herectví. Viděl jsem kdysi v Činoherním klubu několikrát Penzion pro svobodné pány v režii Jiřího Krejčíka. Menzelova kreace tam byla nezapomenutelná. Věra Křesadlová a Jiří Menzel jsou svým způsobem zároveň symboly 60. let – člověk s nimi má nějak spojené tohle světlé období české kinematografie. Zároveň je v obou přítomna laskavost a životní nadhled, jak jsem mohl osobně poznat. V postavách Romanových rodičů, jak je napsal Petr Jarchovský, je zřetelně znát právě takový nadhled nad vlastními slabostmi. Je to velice pozitivní dvojice. A pozitivního není nikdy dost.

Nejenže si užijeme klukoviny dospělých chlapů, i ženský živel je působivě zastoupený, ne? Lze tam cítit i ženskou solidaritu!
Kromě nejčastěji citovaných hereček Ani Geislerové a Táni Vilhelmové bych ještě připomněl Kláru Issovou, Natašu Burger a slovenskou herečku Zuzanu Fialovou. Že se to této ženské sestavě tak povedlo, je i zásluhou Petra Jarchovského - píše ženské postavy čím dál líp. Už od Pelíšků, kde byla nezapomenutelná Simona Stašová nebo Emília Vášáryová nebo Kristýna Nováková, se vlastně stále zdokonaluje. Mně pak komunikace s herečkami vyhovuje, protože nestavíme na vodě, stavíme na něčem, co je pravdivé v základech. Aňa se v Medvídkovi představí v tak protikladné roli, v jaké ji ještě nikdo neviděl.

Tušil jste předem, že tak věrohodně ztvární i postavu tak protikladnou k jejím předešlým?
Aňa je univerzální herečka. Může hrát fatální krásky i intelektuálky i přihlouplé cuchty – jako ve vynikající česko-anglické komedii Sklapni a zastřel mě nebo patologicky nemocného člověka jako ve Slámově Štěstí. Ale to není hlavní hodnota jejího herectví. Ta hlavní je v tom, že divák zapomene, že je to jen herec. Dociluje se toho třeba i drobnými detaily. Například Táňa Vilhelmová, která je nedlouho maminkou, mohla uplatnit detaily mateřství. Ve filmu hraje celá řada dětí, i náš tehdy dvouměsíční Jonáš. Poměrně velkou roli dostala dcera Jiřího Macháčka Berta, tehdy čtyřletá. Autenticky působí na plátně okamžiky, kdy spolu hrají skutečný táta a skutečná dcera.

Nebyla z toho vaše manželka vyplašená, že bude Jonášek hrát?
On nehraje, on účinkuje! V břevnovském klášteře, kde se točila také část Medvídka, jsme potom Jonáše skutečně křtili – Prokop Siostrzonek, který ho filmově křtí, ho pokřtil o dva měsíce později i ve skutečnosti. Tamní prostředí máme rádi. Když jednou přišla manželka Lenka s Jonášem do kláštera, malý začal plakat. A tak ho v sakristii nakojila. Málokdo měl asi to štěstí, že kojil nebo byl kojen v sakristii břevnovského kláštera! A dnes nás těší, že máme malinkého Jonáška natočeného ve filmu.

Z filmu se zdá, že při natáčení byla pohoda a že jste se všichni dobře bavili.
Chtěl jsem herce maximálně zapojit. Točil jsem například v bytě přátel, kde jsem zažil lecjakou oslavu, takže jsem věděl, že si majitelé potrpí na klasickou hudbu. Když si tedy Aňa jednou zabroukala melodii z Čajkovského, lehce jsme tam našli CD s touto hudbou. Aňa si tím rozhodla stimulovat psychický stav své postavy – jakmile bude potřebovat plakat, pustí si to. A Čajkovského jsme pak ve filmu také použili. Totální improvizací byla též scéna chlapského mejdanu. Pouštěli jsme si v tom bytě Suzi Quatro a kluci při ní začali řádit a blbnout. Připadalo nám to tak unikátní, že jsme hned pustili kameru a nechali kluky improvizovat. Pak jsme už jen dotočili scénu, jak se k tomu chystají. Takovými detaily herci ovlivňovali konečnou podobu filmu. Je příznačné, že si tam každý mohl dát něco osobního, že se účastnila malá Berta nebo že jsme natáčeli v bytech přátel. Prozradím něco, co je trochu košilatější, ale vlastně symbolické. Táňa Vilhelmová nechtěla být zcela ztotožňována se svou postavou, a tak už na kostýmových zkouškách prohlásila: „V žádném případě nebudu hrát ve svém oblečení!“ Nakonec skoro všechno hrála ve svém. Snažil jsem se totiž herce přesvědčit, že film zasáhne tím víc lidí, čím bude osobnější.

Postavy v Medvídkovi v sobě nesou optimistický náboj. Jako by říkaly: Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.
Pozitivní je to jistě v tom, že si tam najdete humor a nadhled a nadhled postav nad sebou samými. Holky tam své přátelství ještě utuží a na všem je znát osobní vklad.

K charakterizaci snímku jste jednou užil také bonmotu: Medvídek je o Samotářích, kteří se oženili. Stojíte si za tím stále?
V Samotářích se podařilo zachytit mladistvost postav, proto asi ten film oslovil publikum i o generaci mladší. Znáte přeci lidi, kteří se chovají celý život jako důchodci, a pak takové, kteří si mladistvost dlouho udržují! A jsou v tom třeba i směšní. Tím jsou naši hrdinové Samotářům podobní. Napadlo mě to i proto, že hlavní role mají taky Jiří Macháček a Ivan Trojan. I když hrají něco jiného, mladistvost zůstává. Proto jsem použil té nadsázky.

Už v mottu Medvídka se mluví o mužském a ženském principu. Znamená to, že spolu oba principy bojují?
Měl jsem hezký zážitek, když jsem viděl před patnácti lety komedii Woodyho Allena Manželé a manželky. V kině se vždycky strhl smích, za chvilku další. Zdálo se mi, že každé to zasmání se liší od předešlého. Dal jsem si pozor a zjistil, že se smáli jen kluci, když padl určitý fór, a holky vedle mě jen koukaly, čemu se asi smějí. Pak zase propukly ve smích holky a kluci si říkali: Co může být zrovna na tomhle vtipného! – A mým přáním je, aby tak působil i Medvídek, aby nabízel specifickou zábavu pro všechny.

<<< ZPĚT na filmografii