KLÁRA ISSOVÁ (Ema – Jirkova švagrová)

Narodila se v Praze 26. dubna 1979. Před kamerou se objevila již v šestnácti letech v INDIÁNSKÉM LÉTĚ (režie Saša Gedeon, 1995) a její výkon v roli introvertní, zakřiknuté Kláry jí vynesl první nominaci na Českého lva za hlavní roli. Toto ocenění získala o dva roky později za vedlejší roli ve filmu NEJASNÁ ZPRÁVA O KONCI SVĚTA (režie Juraj Jakubisko, 1997).

Následovaly role ve filmech CO CHYTNEŠ V ŽITĚ (režie Roman Vávra, 1998), KYTICE (režie František A. Brabec, 2000) a ANDĚL EXIT (režie Vladimír Michálek, 2000), za kterou získala další nominaci na Českého lva za ztvárnění narkomanky Káji.

V roce 2005 hrála Pannu Marii v pohádce ANDĚL PÁNĚ (režie Jiří Strach), následující rok servírku v GRANDHOTELU (režie David Ondříček, 2006) a terapeutku drogově závislých v PRAVIDLECH LŽI (režie Robert Sedláček, 2006). 

Letos byla vybrána jako Shooting Star v rámci filmového festivalu Berlinale jako jedna z evropských vycházejících filmových hvězd.

Účinkovala také v mnoha televizních inscenacích, v několika zahraničních projektech, ale věnuje se i divadlu: po absolvování pražské konzervatoře hrála ve vlastní produkci ve Studiu Rubín. Jan Hřebejk ji obsadil do inscenace Shafferova AMADEA v Divadle pod Palmovkou, odkud Klára Issová po šestiletém angažmá odešla a nyní vystupuje opět ve vlastní produkci v Divadle v Řeznické.

ROZHOVOR

Mohla byste představit dívku, kterou hrajete?
Moje postava Emy je tak úzkostná, až má určitý komunikační problém. Nechtěli jsme s Honzou Hřebejkem stanovit nějakou diagnózu, ale říkali jsme si, že je to hodně citlivá bázlivá osoba, uzavřená do svého vnitřního světa, která má pak i problém jít mezi normální lidi, vyjít ven. Proto se raději pohybuje jen v kruhu svých blízkých, své rodiny. K její rodině patří její sestra Vanda, kterou hraje Táňa Vilhelmová, a sestřin manžel, jehož představuje Jiří Macháček.

Muselo být obtížné převtělit se do takové zvláštní, ale přitom přeci jen trochu pochopitelné postavy…
Bylo to těžké, protože Ema je někdy až trochu blázínek. Museli jsme s režisérem ve velice krátké době najít hranici, kam až v její přecitlivosti zajít a jak to všechno věrohodně vyjádřit. Musím říci, že mi hodně pomohlo, že jsem se celý den soustředila v posteli, takže na natáčení už jsem jezdila velmi do sebe uzavřená, schoulená. Chtělo to hlavně ponořit se do nitra postavy - a nevystupovat z postele.

Nemusela jste tedy studovat knihy o psychických problémech, nepotřebovala jste se nechat zavřít někam na kliniku a neměla jste ani žádný vzor, podle něhož byste si střihla tak obtížnou roli?
Konkrétní vzor jsme neměli. Měla jsem jednu schůzku s psychologem, s nímž jsme si upřesnili nějaké věci. Říkal mi, jaký je rozdíl mezi schizofrenií a úzkostnou osobou, kdy člověk už má opravdu stanovenou diagnózu, a kdy ještě ne. Učil mě, jak si představovat takové úzkosti, jak takoví lidé přemýšlejí, jak vypadá jejich vnitřní svět. Na příkladech jsme si ukázali, jak takoví lidé mohou jednat a co jim asi běží v hlavě, že ta úzkost je tak veliká, že ji nemohou překonat, ale jinak žijí normálním životem.

O čem pro vás Medvídek je?
Jednoznačně o komplikovaných vztazích. Když jsem četla scénář, hned jsem viděla, že je hodně ze života. Nacházela jsem tam podobnosti ze svého okolí. Každý člověk má svůj život, prožívá jinak životní komplikace a někdy je těžké porozumět i těm nejbližším. Nedá se odhadnout, kam až lidské jednání dojde. Mně se líbí i motto. Jak ve filmu říká Ivan Trojan: Někdy stačí vlastně jenom věci přijmout a nesnažme se je pochopit.

Zdá se, že ženský živel má ve filmu trochu navrch. Myslíte, že ženy jsou lepší než muži?
Jistě by se našlo hodně rozdílných věcí. Muži i ženy umějí být skvělí. Muži neumějí rodit, v tom jsou ženy lepší – pokud ovšem nejde o film s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Hrajete s mnoha předními českými režiséry. Co vás zaujalo na práci Jana Hřebejka, v čem je výjimečný?
Práce s ním je samozřejmě jiná než s jinými režiséry. Já ho vlastně paradoxně znám už z divadla, on mě jako první oslovil a vlastně dostal k divadlu. První věc, kterou jsem po studiu divadla dělala, byla právě s Honzou Hřebejkem. Takže jsem trochu věděla, jak se s ním pracuje. Výhodou tedy bylo i to, že jsme se znali, vždyť jsem do týmu kolem Medvídka vstoupila těsně před natáčením. Je příjemné, že rád vyhledává improvizaci, že si vybírá herce a pak s nimi opakovaně spolupracuje. Lidé se pak už znají a on už jim může dávat volnost.

<<< ZPĚT na filmografii