| |
ROZHOVORY s Janem Hřebejkem
Název: Nevěra má milion odstínů
Režisér Jan Hřebejk nedávno dotočil film o partnerských mnohoúhelnících a za několik týdnů začne v Divadle Na Jezerce zkoušet novou hru. Nyní svůj čas dělí mezi pracovní projekce Medvídka a vinárnu Bokovka, kterou loni s pěti přáteli umělci otevřel na pražském Novém Městě. Každé pondělí se střídají v obsluhování.
Je vaše láska k vínu srdeční záležitost, nebo i vynáší?
Ten podnik je vymyšlený tak, abychom dali průchod svému koníčku a nula od nuly pošla. V úhrnu našich zkušeností vínu rozumíme, takže dokážeme zajistit solidní úroveň, a zároveň je to místo, kam můžeme zvát své přátele a známé. Víno je spojeno s jistou řekněme pozitivní snobárnou, ale kvalitní podniky svými finančními parametry už nejsou určeny ke kecání. My jsme chtěli udělat nejlepší podnik ke kecání v Praze 1. Proto se tady nekouří, nahraje hlasitá hudba z komerčních rádií, nemáme profesionální personál. Ale zase je o to sympatičtější.
Vás nový film Medvídek je ve střižně, ale filmová povídka Petra Jarchovského vyšla knižně už loni, rok před jeho plánovanou premiérou. Nebojíte se, že odradíte diváky?
Petr už vydal v Pasece šabachovskou trilogii a s Ladislavem Horáčkem se domluvili na další knize, opět v podobě trilogie. Myslím, že to nevadí, diváci a čtenáři tvoří přece jen odlišné skupiny.
Poprvé jste kameru zamířil do vlastních řad, nimráte se v duších a vztazích intelektuálů středního věku. Chybělo vám v současných českých filmech toto téma?
Až na poslední projekci střihu mě napadlo, že nic podobného se tady od devadesátých let vlastně nenatočilo. Samotáři jsou bizarnější a o mladší generaci. Paralelní světy zase více poetické a s hlubším záběrem. My jsme s Jarchovským spíš literární typy, s debatou o filmu jsme v našich hovorech obvykle hotovi za pět minut. Proto jsme chtěli natočit film, který by připomínal knížky, které čteme: Williama Trevora, Raymonda Carvera... Bavili jsme se o situacích, do kterých se dostali naši přátelé či známí, a napadlo nás zkompilovat je do jednoho příběhu. Měli jsme tou dobou rozpracovaných ještě několik námětů. Petr odjel na chalupu, toulal se sám po lesích, a když jsem mu pak za tři dny volal a ptal se, do kterého se pustíme jako do prvního, řekl: 'Pudu do nás.' Scénář pak vznikl za poměrně krátkou dobu. Samozřejmě to není doslovný příběh konkrétních lidí, byť to nejbizarnější v něm je opsáno ze skutečnosti.
Medvídek je filmem o lásce v manželství. Podle statistik se jí dnes příliš nedaří, každé druhé manželství u nás končí rozvodem...
Městští lidé mají strašně možností, žije se rychle a pohodlně. Partnerské krachy jsou rubem života, který není zkoušený pohromami a hlubšími starostmi. Naši hrdinové jsou příslušníci střední vrstvy, kultivovaní intelektuálové: galerista, lékař a diplomat. Přesto každá z dvojic řeší krize jiným způsobem. První pár, to jsou plebejci. Hádají se, bouchají do stolu, pláčou, křičí na sebe. Druhá dvojice jsou měšťáci a podle toho se k sobě chovají. Velice vybraně, na povrchu vypadá všechno dobře a právě to povrchní zdání harmonie je pro ně důležité. On miluje svoji kultivovanou, vzdělanou a submisivní manželku, ale zároveň se nedokáže vzdát dračice, která má všechny ty vlastnosti, které jeho žena postrádá. Manželství diplomata Ivana je pak modelem chování aristokrata, tam už rozklad někde dole nahoru ani nevyleze.
Je u nás nevěra obecně přijímanou společenskou normou?
Nevěra má přece, stejně jako láska, milion valérů (odstínů, pozn. red.). Nechtěli jsme moralizovat, ale ani relativizovat. Spíš mě zajímalo, jak a proč člověk ustojí či neustojí partnerskou krizi. Za nejlepší považuji scénu, kdy dva z kamarádů, už po rozpadu vlastních manželství, vyzvídají na tom třetím, jak to má doma. A on je odmítne. Co je vám do toho? Dnes je doba, kdy se se vším chodí moc ven. Bulvár propírá intimní životy celebrit, které mu často samy nadbíhají. A najednou je tu někdo, kdo tuto míru indiskrece důsledně odmítá, ať už z ješitnosti, nebo ze zoufalství. Ta důslednost je obdivuhodná i nesnesitelná současně. Opravdu důsledných lidí je velmi málo.
S Petrem Jarchovským léta točíte důsledně autorské filmy, důsledně v produkci Ondřeje Trojana.
Plezír z této spolupráce spočívá v tom, že s Trojanem a Jarchovským tvoříme živý organismus, který připouští poryvy osobních nálad. Scénář je specifický typ polotovaru, na který jako tvůrce uplatňuji subjektivní kritéria. Zároveň je práce scenáristy osobní statečností, protože než se začne točit, nikdo vám za ni nic nedá. Když si scenárista pět let doma něco šuchtí, považuje to za dokonalé, možná i právem, ale to ještě neznamená, že to bude dobrý film. Já nejsem tlumočník. Petrův scénář pro mě není dogma. Dobrý tlumočník je jistě lepší než blbej autor. Ale já jsem autor.
Takže scénář je pro vás pouze orientační mapou?
Obvykle napíšeme scénář a já se ho pak pokouším nedržet. Ale nakonec to stejně dopadne tak, jak je napsáno ve scénáři. O námětu spolu vždy dlouze mluvíme. Máme putovní motivy, postavy a situace a někdy se stane, že původní inspirace z výsledku nakonec vylítne. Nejmarkantnější to bylo u Krásky v nesnázích, což měl být původně příběh tří kamarádů ze školních let. Rodiče jednoho emigrují na Západ, nechají syna v Československu a doufají, že ho později dostanou za sebou. To se jim ovšem nepovede, takže kluk tady zkejsne celé dětství s babičkou. A po letech se tato trojice setká. Napsali jsme zhruba čtyřicet stránek dětského příběhu, od kterého se odvinul scénář Krásky, ovšem původní půdorys nakonec zcela zmizel. U Medvídka jsme zase hodně laborovali ze střihem. Po prvním sestřihu se nám film nelíbil, a tak jsme zkusili chronologický příběh vyprávět na přeskáčku.
Říkal jste, že Petr Jarchovský je znám květnatými pejorativními popisy...
Například napíše 'měl chrup obrostlý mechem' a maskérky pak za mnou chodí celé zmatené. Nebo v Krásce je scéna, kdy Jana Brejchová krájí smažený sýr, popsána slovy 'ponořila nůž do žhavého magmatu' - bylo to na dva dny telefonování s rekvizitáři. V Medvídkovi se Anna doví o manželově paralelní rodině. Dívá se z okna a 'najednou ucítí na krku ledovou dětskou ručičku'. Co s tím? Moje oblíbené jsou sentence: 've tváři se mu odehrály Lipany' nebo 'vytřeštil svá buličí očka'.
Vaše filmy sbírají ceny i diváky. Zajišťuje vám pozice lamače domácích pokladen tvůrčí svobodu?
V branži, kde se úspěch posuzuje posledním kusem, to možná už v tuto chvíli neplatí. Co já vím, třeba Medvídek bude úplný propadák. Dosud jsem požíval luxusu, že mi to bylo jedno. Ale jedno mi to bylo i v době Pelíšků, i v tom úspěchu. Vždycky jsme dělali jenom to, co jsme chtěli. Jsme v paradoxní situaci, že máme energii, štěstí a každý rok točíme jeden film. Důsledkem toho, že to nejsou Pelíšky I, II, III, se ale při této frekvenci dá z novinky těžko dělat událost. Naše premiéra se stává všední záležitostí. Jenže já si nechci říkat, tak nebudu šest let točit, aby byli naši diváci nadržení, co zase Hřebejk udělal.
Recenzenti zavedenou značku Hřebejk-Jarchovský často cejchují nálepkou 'česká pohodička'. Štve vás to?
Vždycky koukám jako blázen, když čtu, že Hřebejk je vzorem konejšení. Nevím, jestli je laskavým úsměvem výsměch české povaze v Musíme si pomáhat nebo v Horem pádem, nevím, jaké konejšení mají recenzenti na mysli v Krásce, parodující červenou knihovnu. Stěžejní je tam postava otčíma, který terorizuje celou rodinu, utrápí manželku a hlavní hrdinku v dětství zřejmě zneužíval. Je to hlazení? Neumím si vlastní film představit bez humoru a ironie. Medvídek nebude pro lidi prožívající partnerské krize pohlazením po duši. Člověk, kterého se to dotýká, odejde sklíčený. Ale dělali jsme testovací projekci pro gymnazisty a ti se váleli smíchy: Takhle přesně se naši hádají, to je ono.
Na nominačním večeru na České lvy jste to v šotu, v němž desítka režisérů hodnotila výkony české kritiky, shrnul slovy, že mezi kritiky a filmaři panuje 'zdvořilé vzájemné opovržení'. Stačí vám čísla z pokladen, nepotřebujete reflexi?
Žijeme v kapitalismu a práce recenzentů denního tisku je určena především divákům, nikoli tvůrcům. Já vylučuji, že Mirka Spáčilová píše něco, co by mělo ovlivnit mě. Reklama u některých projektů přesáhla hranice jakékoli možnosti kritické reflexe. Takže tvůrci a recenzenti, kteří jsou samozřejmě mnohem informovanější než divák, se pak vlastně jenom dohadují, jak moc hloupý ten konzument je. Navíc platí, že v české kinematografii byly mnohé komerčně úspěšné filmy zároveň těmi nejlepšími. Na Marketu Lazarovou přišlo milion diváků. Nelze zodpovědně tvrdit, že máme mainstream, který kazí vkus, a vedle toho umělecky náročnou produkci, na kterou nikdo nechodí. Mě třeba fascinovalo pobouření českých recenzentů, když Jiří Menzel dostal cenu v Berlíně. Kdyby se nad souvislostmi alespoň trochu zamysleli... Takzvaně výbojných experimentálních filmů je na festivalech dvanáct do tuctu. Odvarů Larse von Triera tam mají kvanta, takže film, kde se nehýbe kamera, herci mají kostýmy a mluví stylizovaně, se jeví jako ohromná originalita. To, co tady všichni dokola předhazují jako úpadek, že český film je laskavý, má humanistické rysy, to se v cizině jeví jako značka. Když syn natočí film o tom, že má rád tátu, to je největší kuriozita na světě.
Když jste letos na udílení Českých lvů sledoval vítězné tažení 'Anglického krále', zamrzelo vás, že jste Hrabala nakonec neadaptovali vy?
Vůbec ne. Dospěl jsem k tomu, že to téma nedokážu uspokojivě uvést na plátno, že míra stylizace, kterou bych musel zvolit, by vůbec nekorespondovala se spontaneitou, se kterou to Bohumil Hrabal psal. Na to jsem šumař. A dělat takovouhle věc jako zakázku je nesmysl. Menzel byl jediný člověk, který si mohl dovolit to neudělat řekněme na sto procent. Navíc čtenáře knihy nemůže uspokojit žádná adaptace.
Po několika ohlédnutích do minulosti jste natočil Horem pádem, film, který se od vás nečekal, Kráska v nesnázích pak vaše filmy zakotvila v přítomnosti. Definitivně?
Teď nás současnost baví. Minulost má výhodu, že věci zbavuje kontextu, který někdy vzbuzuje dojem satiry. Minulost zjednodušuje, můžete se věnovat jenom příběhu. Ale každý náš film se vyjadřuje k současnosti, byť nepřímo.
Kritici vám vyčítají, že jste minulost zahalili závojem laskavosti...
Prostě jsme točili komedie a nastolili i témata, o kterých se dříve nemluvilo. Copak v nějakém jiném filmu zaznělo: zloději a vrazi ze čtyřicátého osmého nás budou učit demokracii? Pro Čechy je typické, že neustále přenášejí odpovědnost na jiné, aby za ně někdo reflektoval, za ně odsoudil. Takový to český: komouši by měli viset. Tak začni se svým strejdou, jdi a oběs ho. Národní selhání přece nelze vyčítat polistopadovým filmařům. Ať si to každý zpracuje po svém, žádný Pavel Žáček za nás archivy StB nevyklidí. Když jsem Pupendo promítl mému kamarádovi, jazzovému kytaristovi Rudymu Linkovi, který v osmnácti emigroval a žije v USA, řekl mi, že utekl právě kvůli mentalitě sochaře Máry, který lže, vymlouvá se a podvádí sám sebe. Když pak slyším 'Dosti toho relativismu', nevím, o čem se to mluví. Relativismem je pro mě jednání Jiřího Komorouse, který chtěl být estébák, ale už to odčinil.
V říjnu jste podepsal otevřený dopis, ve kterém stálo, jak truchlivý a trapný je v poslední době pohled na osoby zastávající funkci ministra kultury. Jak se vám situace jeví půl roku poté, co na ministerském postu proběhly další personální kolotoče?
Jsem sice výstavní kverulant, ale v tomhle prsty nemám. Dopis doporučoval na ministerský post knížete Karla Schwarzenberga. Zásadní omyl ovšem spočívá v tom, že ministr kultury má vliv na živou kulturu. Na tu má daleko zásadnější vliv ministr financí.
Helena Třeštíková přesto vzbudila naděje filmařů na větší podporu kinematografie. Václav Jehlička se netají, že jeho prioritou je kulturní dědictví...
Český film potřebuje, aby se hospodářská ministerstva shodla na tom, že kinematografie představuje malé ekonomické odvětví. Stát by měl přispět na film přímo a branži by to hodně pomohlo. Když do České republiky přijede zahraniční produkce a točí velkofilm, logicky by si měla najmout český štáb. Že Čech dělá na pozici hlavního architekta, znamená, že si vezme českou stavbu, rekvizitáře, že tam pracuje dalších třicet Čechů. Jenže ve Spojených státech není socialističtější odvětví, než je filmová branže, která je ovládána silnými odbory. Takže producenti řeknou: 'Vezmeme si vašeho architekta, ale abychom umlčeli místní odbory, potřebujeme, aby ho český stát zaplatil.' A to náš stát neudělá. Takže si radši najmou architekta ze Španělska, na kterého Španělsko přispěje. Ale ta otázka je příliš složitá a každý názor na tu věc je okamžitě překroucen do svého opaku. Navíc si myslím, že teď je naděje, aby se věci pohnuly k rozumnému zákonu o kinematografii.
Stále častěji si ověřujete síly v divadle. Na jaře budete na Jezerce zkoušet Kumšt Yasminy Rezy s třemi Jany - Třískou, Kačerem a Hrušínským...
Beru to jako příležitost sejít se s talentovanými lidmi nad chytrým textem. Nejsem divadelní vizionář, nemám ambici posouvat hranice. Divadlo je pro mě nejpřijatelnější vyplnění pauz, které ve filmové práci vznikají. Je to práce pro jednoznačně inteligentní hmatatelné publikum, které znáte, můžete se s ním potkávat. Kdežto film nejde dělat jenom pro chytré lidi.
Takže uspokojení intelektuální obsese?
Spíš neschopnost odmítnout lichotivé nabídky. Všechny své filmy jsem sám inicioval. Všechna divadla mi byla nabídnuta. Takže když bych použil metafory, film, to byly holky, které jsem dobýval, a divadlo zase ty, co mě sváděly. U divadla se tolik neužírám, jenom raduji. Mám k tomu možná malinko hochštaplerský vztah, ale to nutně nesouvisí s výsledkem. Jenom tam záchrannou síť vyvěsil někdo jiný...
<<< ZPĚT na Napsali o nás
|
